Krajane.cz - Belgie | Británie | Francie | Německo | Irsko | Kanada | Nizozemsko | Nový Zéland | Rakousko | Řecko | Španělsko | Švédsko | Švýcarsko | USA
Vítejte :) | Uživatel: Heslo: Pamatovat: | Zaregistrovat! | Heslo? | cz sk de en
Články

Články->Rozhovory->Příběh emigranta [ Hledat ]

Příběh emigranta

Wittmann



Na adrese 3, boulevard Prince Henri, v centru Lucemburku, sídlí honorární konzulát ČR.
V krásných starých prostorách budovy mě přijímá Michal Wittmann, honorární konzul a ředitel společnosti LGT Trust. Kdybych ho měla stručně charakterizovat, řekla bych: „Ein Mann von Welt“ – světák a kosmopolita.

Zde je jeho příběh.

 

Narodil jste se v Sokolově na Plzeňsku. Vyprávějte mi o své rodině.

Jsem z plzeňské rodiny, z matčiny strany rodina hudebníků – dědeček František Šťastný byl dirigentem Plzeňské opery. Moje rodina se postavila proti nacismu, a můj strýc byl za to za války internován v Buchenwaldu. Můj otec Robert Wittmann byl profesionální fotograf. Dokumentoval osvobození Plzně Pattonovou armádou, vydal knihu a posléze byl v padesátých letech za to odsouzen a vězněn. I můj bratr byl v opozici proti komunistickému režimu: podepsal Chartu a byl vyhoštěn z republiky. Dnes žije v Sydney v Austrálii.

Vy jste odešel již dřív, a to dobrovolně. Za jakých okolností?

Byl rok 1968, právě jsem složil maturitní zkoušky. Byl jsem zapsán na právnické fakultě UK v Praze. Když jsem se vrátil z prázdnin, prožil jsem okupaci mojí země vojsky Varšavského paktu. Vůbec jsem nepochopil, že politický systém, mluvící o krásné budoucnosti a míru na světě, obsadí vojensky, agresivně moji zem. Po nástupu na právnickou fakultu a podzimních studentských stávkách, do kterých jsem se zapojil, jsem najednou konstatoval, že přede mnou stojí život, který bude pravděpodobně velmi silně ovlivněn komunisticky řízenou společností. Ze školy, z okolí a od rodiny jsem věděl o smrtelných čistkách padesátých let, o neschopnosti komunistů řídit ekonomiku bývalého druhého nejbohatšího státu v Evropě. Mimochodem mi není do dnes jasné, jak je možné, že tak rychle rozházeli národní majetek, který získali po odchodu Sudetských Němců, kteří reprezentovali 30% národniho důchodu. A všichni občané navíc chodili na sobotní a nedělní dobrovolné brigády!

Moje tehdejší mladistvá hrdost mi nedovolila, aby o mém osudu rozhodoval někdo jiný než já sám a měl jsem pocit, že chyby dokážu dělat sám bez pomoci druhých, a že k tomu nepotřebuji žádný speciální politický systém. Byl jsem navíc přirozeně ve věku, kdy se mladý člověk vzbouří proti hodnotám předcházející generace, a jenom už z respektu k sobě samotnému musí hledat a vytvářet hodnoty vlastní věkové skupiny.

Měl jsem chuť žít, něčemu se přiučit, vydat se do světa. Proto jsem odešel.

Kam?

Do Paříže. 22. prosince 1968 jsem odjel s třeboňským kaprem, šestnácti dolary a oficiálně vyměněnými dvacetipěti franky. Po příjemném prožití vánoc jsem zůstal ve Francii, ihned šel na Kanadské zastupitelství, kde jsem se dozvěděl, že veškeré podpory, stipendia, možnost vycestování byly k 31.12.1968 uzavřeny. Byl jsem tak šokován touto zprávou, že od té doby chodím celý život všude včas, abych nemusel litovat, že několik hodin rozhodne o mém osudu.

Neměl jste strýce v Americe?

Měl. Poslal spoustu rad s třiceti dolary a tím to skončilo. Mám se prý o sebe postarat sám, je to ta nejlepší životní škola a hlavně ať za ním nejezdím do Ameriky. Děkuji strýčku za radu a za pomoc.

Z čeho jste v Paříži žil? Nenapadlo Vás vrátit se domů?

Bylo mi jasné, že spadla klec, a že kdybych se vrátil, budu mít po studiích a jdu rovnou k černým na vojnu. O několik měsíců později jsem se dozvěděl, že většina z nás byla odsouzena na tři a půl roku vězení bezpodmínečně (za nesplněnou vojenskou službu a za nezákonné opuštění republiky). V Paříži jsem bydlel v pokojíku pro služku v sedmém patře bez záchodu. Pracovní povolení jsem neměl, práci žádnou a o stipendiu ani nemluvě. Našel jsem sympaticky nakloněnou rodinu, a začal jsem dávat hodiny němčiny za výměnu kurzu francouzštiny. Dvakrát do týdne jsem byl zván na večeři, která prakticky znamenala jediná teplá jídla v týdnu. Po čtyřech měsících jsem zhubl o sedmnáct kil. Naštěstí si toho paní domu všimla, a začal jsem se po každém vyučování vracet s menší výslužkou. Můj žák, který se mi neustále vysmíval a otravoval, je v dnešní době členem moji velké rodiny. Nemluví sice dodnes německy, ale mne naučil správné výslovnosti francouzštiny a výrazům, které dodnes používám v denním životě. Díky rodino Tissotů!

Občas se v Čechách divím jízlivým poznámkám o emigrantech. Lidé nemají tušení, čím tito lidé museli projít. Být odkázán sám na sebe, odříznut od rodiny a přátel, nemít peníze, nemít papíry, neumět jazyk, to je obrovská fyzická, ale hlavně psychická zátěž.

Pro většinu Čechů žíjících doma je zcela samozřejmé, že všichni jejich spoluobčané v cizině jsou milionáři a vše byla pro ně jen příjemná procházka po štědrém, jim nakloněném, západním světě, který je očekával s otevřenou náručí. Pravý opak je pravdou. Málokdo ví o tom, že přes charitativní a částečně i státní podpory, se musela převážná většina českého exilu o sebe postarat sama. Někteří lidé skutečně spali pod mostem. Nikdo nemluvil pořádně místním jazykem. I těm, kteří předvídali a něco se doma naučili, to moc nepomohlo. Nejenomže znalosti byly nedostačující, ale většinou se lidé ocitli jinde, než tam, kde by chtěli být, vzhledem k tomu, že podle utečeneckých zákonů museli požádat o ochranu v první zemi do které dorazili, i když posléze mohli s povolením a patřičnými dokumenty odjet jinam. Ve sběrných táborech museli lidé čekat dlouhé měsíce sami či i s dětmi. Mnozí lide se ještě do dnes stydí o tom mluvit a připomínat si tuto těžkou a ponižující periodu. Někteří dodnes mají zdravotní problémy, či dokonce špatně skončili. Tráva je vždy zelenější u souseda, a málokdo si mezi venku žíjícími Čechy připustí, že ztratil pět až deset let svého života jenom adaptací na místní systém. Kdykoliv člověk otevřel pusu měl pocit studu, jelikož ho všichni hned poznali podle cizího přízvuku. Jakou šanci měli exulanti dělat profesionální kariéru? Člověk který obstál a měl výborné výsledky, musel prakticky vždy nechat výhodnější místo místnímu průměrnému člověku.

Jak si má mladý muž namluvit místní dívku, když před ní přijde s handicapem výslovnosti, má cizí přízvuk, je bez auta a s nedostatkem peněz, protože se snaží nejdřív dohnat sociálně-kulturní rozdíl a chce studovat? Kde jsou ta bezstarostná, mladá léta, která jeho vrstevníci mezitím vesele prožívali a dobře se bavili? Kolik mladých českých dívek, v domnění, že vyřeší exilové problémy a výborně se vyvdají, si hořče zanaříkalo nad tím, že jejich západní muž jim nedá ani na dárek pro rodiče, zároveň jí zakazuje pracovat a v určitých případech zůstaly nakonec zcela opuštěny samy s dětmi.

Chodil jsem tenkrát po ulicích Paříže a ptal se: kde je ta sladká Francie pod tím studeným, nepříjemným deštěm mezi lidmi, kteří mně vůbec nerozumí a nevítají s otevřenou náručí? Kde jsou ty neuvěřitelné šance a možnosti co naskýtá kapitalistický systém?

Dokážu si Vaši situaci představit. Na západě jsme občas v rádiu slyšeli o někom, kdo v noci dramaticky proplaval hraniční řeku Moravu mezi Rakouskem a Československem. Byl to hrdina, a v první chvíli ho oslavili jako vítěze nad železnou oponou. Ale posléze se o něho už nikdo nezajímal. Žila jsem v jiné části Rakouska, a utečenci z Východu se málokdy u nás usadili, nebo jsem s nimi zkrátka nepřišla do styku. Měli jsme trochu stereotypní představu o komunistických zemích: nejsou tam dodržována lidská práva, lidé jsou proto každý den hluboce nešťastní, vše je šedivé a deprimující, a kdo nemá důvod tam jezdit, nejezdí. Geograficky jsme Vaším zemím byli blízko, ale generace které se narodily během studené války, byly zcela orientovany na západ. Východní jazyky se ve školách nevyučovaly, a kdo studoval jen tak (t.j. bez rodinných vazeb) polštinu nebo češtinu byl exot, ba podivín. "Co je ti to platné?", ptali se lidé. V Budapešti jsme měli vzdálené příbuzné. Přesto mi nenapadlo, že bych se mohla zajímat blíže o Maďarsko či dokonce se učit maďarsky. Železná opona byla smutný fakt, ale nicméně realitou, s kterou musíme žít. Proto byl pád Berlínské zdi i pro nás neuvěřitelná, utopická událost kterou nikdo nepředvídal, ani předvídat nemohl. Jednou jsme – muselo to být krátce po nástupu papeže Jana Pavla II. – vzali za prudkého deště stopaře, který prohlásil, že chce do Říma. Byl to Polák nebo Čechoslovák, a jednu noc u nás přespal, neboť mým rodičům ho bylo líto. Nám dětem nebylo příliš volno, mluvil divně německy a působil, jako by přišel z jiného světa. Chování Západoevropanů vůči politickým utečencům z Východu bylo výrazem rozpaků, bezradnosti, bohužel mnohdy i nevědomosti a nezájmu. Jen na okraji: není tomu jinak ani dnes s utečenci z jakékoli země. Lidem je jich líto, ale ke konkrétní pomoci se málokdo vzchopí. Je to prostě nepohodlné.

Evropská Unie, evropské vlády, i když exilantům v mnoha případech pomohly, nemohou dát rozkaz svým občanům, aby nás přijímali jako sobě rovné. Když člověk opustí svoji zem, stává se prakticky na celý život emigrantem či cizincem, jak v cizině tak doma. Vyjímku tvoří tak zvané emigrantské státy USA, Kanada a Austrálie, kde je člověk chápán jako součást celkového historického a sociálně-ekonomického vývoje a přijímán jako „rovnoprávná“ osoba. Jenom společné soužití a vzájemné poznání pomáhá vymazat iracionální předsudky.

Jak pokračoval Váš život? Zlepšily se prekerné podmínky?

Ano. Naštěstí se objevila belgická charitativní organizace, a jako jeden z nejmladších exulantů jsem se dostal do zemí Beneluxu a díky pařížskému drilu ihned do nejvyšší úrovně kurzu francouzštiny. Posléze jsem dostal stipendium a možnost studovat na Lovaňské a Bruselské univerzitě. Stipendium vystačilo na jídlo v menze a malý studentský pokojík. Během prázdnin jsem pracoval jako noční dělník v místních továrnách, jelikož stipendium se vyplácelo jen na deset měsíců. I když jsem byl obklopen menší skupinou naších lidí, většinou jsem se stýkal s místními, což mně hodně naučilo a dopomohlo vytvořit solidní vztahy a později si najít místo a odjet pracovat do Jižní Ameriky na tři roky místo vojenské služby.

To je zajímavá varianta vojenské služby.

Nechtěl jsem vzít zbraň do rukou, neboť jsem si dobře pamatoval samopaly a tanky na Václavském náměstí. Civilní službu jsem mohl plnit v Jižní Americe jako reprezentant švýcarské firmy. Učil jsem se španělsky a zároveň dobrušoval angličtinu. Po návratu do Bruselu jsem začal pracovat pro americkou makléřskou firmu Merrill Lynch. S nimi jsem prožil deset velice obohacujících let. V roce 1985 jsem přišel do Lucemburska, kde jsem si doplnil vzdělání americkým diplomem Master of Business Administration.

Dnes jste ředitelem společnosti LGT Trust.

Jsme trustovou společností, zastupujeme akcionáře, spravujeme majetek, poskytujeme poradenství mezinárodním firmám ohledně zakládání společností a jejich daňové optimalizace v Evropě a ve světě.

Od roku 1999 jste honorárním konzulem České Republiky v Lucembursku. Co vlastně dělá honorární konzul, a v čem se liší od velvyslance?

Honorární konzul zastupuje Českou republiku zdarma a dobrovolně tam, kde nemá zastoupení. Velvyslanec reprezentuje oficiálně zemi v rámci bilaterálních politicko-diplomatických vztahů. Od roku 2002 existuje i v Lucembursku České velvyslanectví a od příštího roku bude sídlit v nových prostorách, vedle Grand Théâtre, kde bude také zřízen kompletní konzulát s veškerými službami.

Mnoho lidí se domnívá, že moje funkce představuje hodně výhod. Vše dělám dobrovolně a na vlastní náklady. Pro mně osobně to znamená především práci, energii, mnoho volného času na organizaci a hodně dobré vůle, radost z poznávání nových lidí, ale občas i trochu smutku z nepochopení ze strany druhých.

Proč jste tuto funkci přijal?

Chtěl jsem být užitečný lidem, pomoci jim, informovat je o nás a o místní situaci. Motivuje mě možnost vytvářet nové kontakty mezi lidmi, spojovat je dohromady, modelovat nové vztahy mezi vesnicemi, městy, regiony a institucemi, zkrátka na všech úrovních.

Organizování sociálně-kulturních akcí nám všem dovolí se poznat lépe, prohloubí naše vztahy, dovolí nám dozvědět se víc o nás všech a obohatí nás tímto vzájemným poznáním.

V loňském roce podepsaly lucemburská obec Waldbredimus, kde sám bydlíte, a moravská obec Hrušky smlouvu o partnerství. Co taková smlouva obsahuje?

Starostové obou obcí se v ní zavázali k vytvoření a udržování dlouhodobých vztahů, k uskutečnění výměnných akcí mezi občany, především pro podporu mládeže, k tomu, aby obce nebyly spojeny jen abstraktně a administrativně, ale jako obce živých iniciativ.

Bez jakkékoliv oficiální a politické pomoci, aniž by se před tím znali, i přez jazykovou bariéru, tito lidé dokázali, že přirozená inteligence, respekt rozdílnosti druhého, přijetí jeho kultury, tolerance a přátelství zůstanou nadále tím nejhlubším, nejefektivnějším a nejkonstruktivnějším výrazem naší civilizace.

Spontánnost a bohatství těchto nových vztahů mně více než překvapily a je to opravdu radost být katalyzátorem těchto událostí a mít privilegium se zúčastnit těchto setkání a prožívat tyto vyjímečné momenty se všemi dohromady.

Sbližování Čechů, Slováků a Lucemburčanů sleduje i Vaše asociace česko-slovensko-lucemburského přátelství (ATSL-Amitiés tchéco-slovaques au Luxembourg), jejíž jste prezidentem.

Asociaci založil v roce 1972 František Šedý, obdivuhodný, dnes osmdesátiletý pan, který emigroval do Lucemburska s třemi dětmi a pomáhal neúnavně všem utečencům z ČSSR. Lucemburčané po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa vyvěsili vlajky na protest na půl žerdi, nechali bít městské zvony a symbolicky zastavili provoz na jednu minutu. Byli první na světě, kteří již v roce 1970 začali ctít památku Jana Palacha, (kterého jsem měl čest, ještě na podzim v roce 1968 osobně poznat ) a pojmenovali v centru města jeho jménem náměstí.

Velkou zásluhu na tom měl pan Fernand Zurn, který nejenom pomáhal Čechoslovákům v Lucembursku v těchto letech, ale už během války se aktivně zapojil v Praze do našeho odboje a zachránil mnoha našim lidem život. Český stát mu udělil, post mortem, Cenu J. Masaryka Gratias Agit.

Přesto nebylo ze začátku lehké dostat politický azyl. Pamatuji na příhodu, kterou zažil František Šedý. Spolu s dalšími spoluobčany čekal cele dopoledne v roce 1968 na lucemburském ministerstvu spravedlnosti a veřejných prací. Když se pan ministr, Robert Krieps, konečně dozvědel, že na chodbě čeká skupina Čechoslováků, ihned vstal, osobně pro ně došel a řekl: „Pojďte dál! Buďte vítáni. Co pro vás mohu udělat?“ Veškerá změna legislativy a veškeré žádosti byly za tři měsíce vyřízeny. Čechoslováci mu totiž v Buchenwaldu zachránili život.

Co dělá asociace dnes?

Udržuje mosty mezi Čechy, Slováky, Lucemburčany a jejich přáteli. Je to multikulturní asociace. Ve spolupráci s lucemburskou ambasádou v Praze exportuje také lucemburské hodnoty do České republiky. To se uskutečnuje v rámci mnoha uměleckých výměn a návštěv, nedávno bylo 45 muzikantů i s lucemburskou královnou vína v Praze, Jižních Čechách a na Moravě. Naši muzikanti jsou stále přítomní na různých místních událostech. V Lucembursku prezentuje ve spolupráci s honorárním konzulátem českou a slovenskou kulturu. Konají se vernisáže, koncerty, lidové, folklórní svátky a další akce. O Vánocích bude tento rok uvedena Rybova Česká vánoční mše. Účinkovat bude lucemburský orchestr a sbor, který se za šest týdnů naučil zpívat česky. Sólisté přicházejí z Národní opery v Praze.

Jací jsou podle Vás Lucemburčané?

Jsou příjemní, uvolnění, na první pohled trochu uzavření lidé, kteří ale mají rádi život, prosté hodnoty a kontakt s lidmi. Jsou inteligentní, pracovití a houževnatí. Hluboce si jich vážím.

Co znamená pro Vás exil?

Exil je následkem reakce na určitou situaci, systém, či politickou strukturu. Ale exil není čistě politický. Exil je také kulturní (J. Voskovec, M. Kundera, J. Kubelík), náboženský (J.A. Komenský ), sportovní (M. Navrátilová, I. Lendl ), ekonomický (T. Bat´a, O. Šik), osobní (M. Albright ), či emotivní (J. Seifert).

Žít v exilu může člověk zrovna tak v cizině jako doma, například člověk z venkova studující ve velkém městě. Exil je daná situace, kterou člověk částečně volí svobodně, částečně je vytvářená vnějšími faktory. Exil začíná, když člověk opustí své bezpečné prostředí z dětství a začne žít jinak.

Cítíte se v Lucembursku doma?

Líbí se mi staré přísloví: „Domov je tam, kde je člověk šťastný“. A já jsem tu šťastný.

Pojem domova není podle mého názoru exkluzivní. Člověk může být doma na více než jednom místě. Když se mi lidé ptají, kde jsem doma, odpovím: v Praze i v Rakousku. V Lucembursku jsem ještě příliš krátkou dobu. Jaký máte pocit Vy, když se vrátíte do Čech?

Výborný. Vracím se velmi rád. Ale v dnešní době jsme Evropané a vlastně občané celého světa. Trochu mi vadí dědictví českého vyhraněného „pseudo-nacionalismu“ z 19. století, ze kterého vzešla určitá nedůvěra ke všemu co není české. Zdravé vlastenectví je dobré, všechny druhy nacionalismu nás vždy brzdily. Dobré hodnoty nacházíte všude. Jde jen o to je objektivněji vnímat. Šťastní a spokojení můžeme být tady, v Čechách, v Austrálii, či jinde.


Děkuji za rozhovor.

Titul Příběh emigranta
Popis Na adrese 3, boulevard Prince Henri, v centru Lucemburku, sídlí honorární konzulát ČR.
V krásných starých prostorách budovy mě přijímá Michal Wittmann, honorární konzul a ředitel společnosti LGT Trust.
Autor Angela
Hodnocení čtenářů Hodnoceno: 14 - Průměrné hodnocení: 3.57

Přidat komentář Hodnocení Pošli návrh na úpravu článku
Komentář

Stat
Je 69 Článků v databázi
Nejčtenější Doprava Česko, Slovensko <-> Lucembursko
Nejvíc hodnocený Příběh emigranta

Počet uživatelů prohlížející si články: 1 (0 Registrovaní uživatelé 1 Hosté a 0 skryt.)
Uživatelé:


 

Impressum (Pravidla stránky) | Kontakt | Luxemburg.cz © 2015

Stránky Čechů a Slováků o životě v Lucembursku, česky a slovensky. Užitečné články o hledání práce v Lucembursku, ubytování, o studiu a nebo taky nakupování, památkách a atrakcích, kultuře, cestování, dopravě a spoustě dalšího.
Hledáte spolujezdce, kteří vám přispějí na benzin? spolujizda na Češi a Slováci v Luxu vám umožní najít spolujezdce nebo řidiče.

Odkazy | autostop | englisch lernen cd | amerikanisches englisch lernen | italienisch lernen | polnisch lernen | französisch lernen | deutsch lernen cd | tschechisch lernen | ungarisch lernen | russisch lernen cd | finnisch lernen | türkisch lernen | schwedisch lernen cd | chinesisch lernen serbisch lernen | kroatisch lernen | niederländisch lernen | portugiesisch lernen cd | dänisch lernen cd |